Design Desná 1874 - 2017

České sklo je známé svou řemeslnou i výtvarnou kvalitou po celém světě a Jizerské hory patří k tradičním oblastem, kde z něj zruční skláři dokáží vykouzlit vše, co lidská fantazie a vlastnosti materiálu dovolí. Sto sedmdesát let se na Desensku z této jedinečné hmoty vytváří předměty, mající nejen tvar či dekor, ale i duši. 

Jsou jako třpytivé kapky rosy na okvětních plátích růže, k níž české země přirovnal barokní literát Bohuslav Balbín. Přes všechny dějinné zvraty, které v Jizerských horách zanechaly trvalé stopy, sklo spojuje generace minulých i dnešních obyvatel bez ohledu na jejich jazyk nebo vyznání. Je živoucí podstatou zadumaného kraje na severu Čech, jeho alfou a omegou, historií, současností i budoucností.

Vázy Tranformation, lisované sklo, design Jaroslav Bejvl ml.
Vázy Tranformation VH25590 a VH66, lisované sklo, design Jaroslav Bejvl ml.

Tradice výroby

Od počátků do konce 19. století

Vzestup obejmu a významu výroby dutého skla spadá až do sedmdesátých let 19. století, a to v souvislosti s dlouhotrvající odbytovou krizí v bižuterii a osobností Hugo Riedela (1848 - 1883), nejstaršího syna sklářského krále, jenž se stal v roce 1871 ředitelem polubenské hutě. Byl to on, kdo od 1. května 1873 vyčlenil jednu sklářskou pec pouze na výrobu luxusního dutého skla a flakónů, o nějž byl ve světě zájem. Zkušené sklářské mistry si přivedl z Krkonoš – jak z proslulé Josefininy hutě, která pracovala ve Schreiberhau (dnes polská Sklarzska Poreba) v nedalekém Pruském Slezsku, tak Temného Dolu u Maršova. K zušlechtění výrobky zadával v prvé řadě rafineriím do Harrachova-Nového Světa, Kořenova a Hermsdorfu (polsky Jerzmanowa). Již v roce 1873 se Riedelové zúčastnili Světové výstavy ve Vídni, kde za předvedený sortiment – včetně novinkového dutého dekorativního skla – získali zlatou medaili. Duté sklo sklárna prodávala buď prostřednictvím vlastních zastoupení v cizině nebo přímo zahraničním partnerům v Německu, Velké Británii či Francii i domácím obchodníkům z Borskošenovska a Vídně.

Více textu

Na české straně Jizerských hor se sklo nepřetržitě vyrábí již téměř pět století. Přečkalo všechny svízele, jimiž si kraj v tomto dlouhém období prošel, stále přináší obživu mnohým obyvatelům regionu. Dnešní město Desná bylo založeno roku 1691. Jeho součástí jsou i dříve samostatné obce Potočná, Souš a Dolní Polubný, kde se začaly psát první kapitoly sklářské výroby v oblasti. Od roku 1786 do počátku třicátých let 19. století pracovala v Potočné sklárna založená podnikavým a zcestovalým jabloneckým obchodníkem Bernardem Ungerem. Stejný muž stál za hutí na Souši, krátce pracující na přelomu 18. a 19. století. Obě sklárny přitom zhotovovaly především bižuterní polotovary. Mačkané, užitkové a dekorativní sklo se v Desné a okolí sice běžně brousilo, ale dlouho nevyrábělo. Důvodem byla mimo jiné nedaleká sklárna hrabat Harrachů v Novém Světě nebo blízké hutě rodiny Riedelů v Antonínově, Kristiánově, Nové Louce a na Jizerce. Až když v roce 1847 uvedl v Dolním Polubném do trvalého provozu sklárnu textilní podnikatel Ignatz Friedrich, došlo nakonec i na lisované a foukané sklo. Ale ne hned. I tato huť se totiž měla věnovat bižuterii, která začala společně s textilním podnikáním horský kraj přetvářet na výkladní skříň průmyslové revoluce.

Roku 1849 koupil polubenskou sklárnu s jednou pecí na přímý otop dřevem a osmi pánvemi za své soukromé finanční prostředky Josef Riedel (1816-1894), ředitel skláren na Jizerce a v Antonínově, které vedl pro svou manželku Marii Annu Riedelovou (po její smrti v roce 1855 se stal univerzálním dědicem). Poloha hutě byla ideální pro zdárný rozvoj podnikání, protože stála na tzv. Krkonošské silnici, která na přelomu čtyřicátých a padesátých let 19. století spojila Jizerské hory se světem. Nový majitel sklárnu záhy po koupi vyhasil, krátce ji začal provozovat v roce 1854, ale s definitivní platností až od roku 1856. Dvě léta poté Josef Riedel z Dolního Polubného učinil centrum svého podnikání a v huti zřídil druhou pec. To bylo tak úspěšné, že si od současníků vysloužil obdivné přízvisko sklářský král Jizerských hor.

V roce 1860 již v huti pracovalo devatenáct sklářů, kteří zhotovovali nejen tyčovinu, ale i mačkané sklo (především lustrové ověsky), flakonérii a duté sklo. Tato výroba sem byla soustředěna z antonínovské sklárny, jejíž nájem Riedel neprodloužil, a Jizerky, která se nadále věnovala jen produkci bižuterních polotovarů. Za rok 1860 se v Dolním Polubném utavilo 206 t dutého skla, 142 t flakonérie a 426 848 hutních kop (25,6 milionů kusů) mačkaného skla, tyčí a trubiček. Objem výroby v následujícím desetiletí mírně rostl, když roku 1870 sedmnáct sklářů se svými pomocníky ve dvou pecích (otápěných již rok dřevoplynem pomocí systému Siemens) utavilo 206 t dutého skla, 388 t flakonérie a 478 578 hutních kop (28,7 milionů kusů) tyčí a mačkaného skla. Brzy na to ve sklárně vyrostly ještě třetí a čtvrtá pec (1871).

Vzestup obejmu a významu výroby dutého skla spadá až do sedmdesátých let 19. století, a to v souvislosti s dlouhotrvající odbytovou krizí v bižuterii a osobností Hugo Riedela (1848-1883), nejstaršího syna sklářského krále, jenž se stal v roce 1871 ředitelem polubenské hutě. Byl to on, kdo od 1. května 1873 vyčlenil jednu sklářskou pec pouze na výrobu luxusního dutého skla a flakónů, o nějž byl ve světě zájem. Zkušené sklářské mistry si přivedl z Krkonoš – jak z proslulé Josefininy hutě, která pracovala ve Schreiberhau (dnes polská Sklarzska Poreba) v nedalekém Pruském Slezsku, tak Temného Dolu u Maršova. K zušlechtění výrobky zadával v prvé řadě rafineriím do Harrachova-Nového Světa, Kořenova a Hermsdorfu (polsky Jerzmanowa). Již v roce 1873 se Riedelové zúčastnili Světové výstavy ve Vídni, kde za předvedený sortiment – včetně novinkového dutého dekorativního skla – získali zlatou medaili. Duté sklo sklárna prodávala buď prostřednictvím vlastních zastoupení v cizině nebo přímo zahraničním partnerům v Německu, Velké Británii či Francii i domácím obchodníkům z Borskošenovska a Vídně.

Brzy po roce 1873 nechal Hugo Riedel k polubenské sklárně přistavět také moderní chemickou laboratoř a malou vývojovou huť o dvou pánvích. Zde se rodily vynálezy barevných sklovin a technologická vylepšení, která si firma nechávala patentovat. Roku 1876 pak polubenská sklárna, v níž od roku 1874 žhnuly již čtyři pece – přešla jako jedna z prvních v Čechách na nepřímý otop hnědým uhlím (s výjimkou jedné pece). Za rok 1880 sklárna v Dolním Polubném utavila 830 t dutého skla, což tvořilo takřka 60 % z celkového objemu produkce hutě (na mačkané sklo připadalo 460 t a tyče pouhých 20 t).

Byla tak plně využita kapacita, která ve sklárně zůstala po soustředění výroby flakonérie do nově vystavěné sklárny v Dolním Maxově – objem výroby lisovaných lahviček na parfémy či koření díky moderní továrně navíc ve firmě výrazně vzrostl, a to až na 1 998 t. Jizerské hory se v osmdesátých letech 19. století staly významným světovým centrem výroby tohoto zboží, a to i díky Wilhelmu Riedelovi (1849 - 1929), druhorozenému synu sklářského krále, dne 23. září 1879 patentované technologii „použití stlačeného vzduchu při tvarování dutého skla do kovových forem“. Nový způsob tvarování umožňoval lisování větších kusů užitkového skla s dokonalým obtiskem vnitřní stěny tvárnice. Dekor pak stačilo pouze dobrousit nebo doleštit.

Když se stal Wilhelm Riedel po náhlé smrti svého bratra Huga Riedela v roce 1883 novým ředitelem polubenské sklárny, začal věnovat velkou péči nejen vzorování dekorativního a luxusního skla, ale i vývoji barevných sklovin. Firma tehdy také v Dolním Polubném uvedla do provozu slévárnu bronzu, která se vedle výroby kovových forem a mačkadel pro lisované sklo a bižuterii zabývala zhotovováním módních montur pro dekorativní a luxusní duté sklo. Z iniciativy Wilhelma Riedela též firma roku 1886 koupila sice proslulou, ale zadluženou rafinerii luxusního skla Vincenz Pohl v Novém Světě, s níž tradičně spolupracovala, a o rok později zřídila druhou rafinerii přímo v Dolním Polubném (vedl ji bývalý vedoucí rafinerie při novosvětské sklárně hrabat Harrachů).

V roce 1888 se Riedelové s výrobky polubenské sklárny úspěšně zúčastnili vídeňské Jubilejní výstavy ke čtyřiceti letům vlády rakouského císaře Františka Josefa I. Jen rok poté uvedla polubenská rafinerie na trh skleněné růžice – kryty na ochranu Edisonových žárovek – a během následujících deseti let se Riedelové stali velkododavateli této komodity (na konci století již zákazníkům nabízeli kolem deseti tisíc vzorů krytů). A tak zatímco v roce 1890 z Dolního Polubného do světa zamířilo 1 501 t dutého skla (téměř 80 % celkové výroby hutě), šest let poté to bylo již 2 328 t (ale stále 80 % objemu). V rámci celkové riedelovské produkce duté sklo, včetně osvětlovadel, v tomto roce tvořilo přes 20 % a rozhodně tak patřilo k důležitým komoditám (jen pro srovnání – flakonérii se v Dolním Maxově tehdy vyrobilo 4 299 t). Roku 1899 pak v Dolním Polubném vyrostla druhá sklárna se dvěma pecemi, která se měla věnovat výhradně výrobě druhého skla. Zhotovovaly se zde však díky velké poptávce v Indii zejména skleněné náramkové kroužky – bangle. V letech 1900 a 1901 se pak stará polubenská huť dočkala rozšíření o pátou a šestou sklářskou pec.

Autor textu: PhDr. Petr Nový

Zavřít

1900 – 1945

Riedelové kladli v dutém skle dlouhodobě důraz na pestrou barevnou paletu sklovin, technologické finesy a dokonalé řemeslné provedení. Jejich návrháři a skláři na počátku 20. století rychle pronikli do dekorativního světa secese. Vynikající úroveň – a to i z výtvarného hlediska – mělo v prvé řadě vrstvené proleptávané duté sklo a osvětlovadla neztrácející lesk ani v konfrontaci s předními evropskými sklárnami té doby. Významnou zůstávala též výroba krystalerie – v kovových formách lisováním nebo lisofoukáním tvarovaného, a poté dobrušovaného, drobného užitkového křišťálového skla v podobě flakónů, menážek, psacích souprav atd. V tomto oboru ale Riedelové působili zejména jako dodavatelé polotovarů, nikoliv producenti a prodejci hotového zboží.

Na prestižních jarních a podzimních veletrzích v německém Lipsku, nejdůležitějších obchodně-prezentačních akcích své doby v Evropě, byly pravidelně oceňovány jak polubenské kolekce elektrických stolních lamp, tak i novinky v dutém skle z netradičních barevných sklovin, například opakního červeného koralinu (vyráběn od roku 1903) nebo průsvitného rudého granátu (od r. 1904). Reprezentativní kolekcí dutého skla Riedelové obeslali též Zemskou výstavu českých Němců v Liberci, která se konala roku 1906. Byli i jejím významným spolupořadatelem, a proto jejich kolekce nemohla získat žádné z výstavních ocenění. Ještě téhož roku však senioršéf Wilhelm Riedel obdržel Komturský kříž řádu Františka Josefa I. (a jeho nevlastní bratr a nástupce Josef Riedel ml. Řád Koruny) za zásluhy o pozdvižení rakouského průmyslu.

Na liberecké výstavě byl riedelovským výrobkům a 54 jizerskohorským rafineriím, které zpracovávaly jimi dodávané polotovary, vyhrazen celý jeden sál. V jeho středu se skvěl oválný neoempírový pavilón firmy. Návštěvníka v sále obklopily krystalerie, elektrická osvětlovadla, čiré a barevné duté sklo (hutní, vrstvené, broušené, ryté, malované, zlacené, matované, irizované, listované, zdobené zatavenými broky) a bohatý sortiment tyčí, tyčinek a trubiček. Luxusní výrobu dle výstavního katalogu konkrétněji reprezentovalo křišťálové sklo zdobené hlubokým brusem a rytinou, novinkové, taktéž hluboce broušené, opálové sklo či skupina mramorovaných skel v hnědém a modrozeleném barevném tónu se světlými a tmavými skvrnami, z části zvýrazněnými leptem. Vedle moderních (secesních a neoempírových) vzorů a novinek firma vystavila broušené a na opakním podkladě malované sklo (částečně podle historických předloh). K vidění byly i humpeny s erby malovanými ve staroněmeckém stylu, nápodobami maleb Leonarda da Vinci nebo neoempírové vázy zdobené portrétem Friedricha Schillera.

Po roce 1910 si Riedelové získali renomé též díky dodávkám polotovarů z luxusního zlatého rubínu, jenž věrně připomínal stejnojmennou temně rudou nebo topasovou sklovinu vynalezenou v 17. století německým alchymistou Johannem Kunckelem. Mezi jejich zákazníky patřila například prestižní novoborská rafinerie a obchodní firma Karl Goldberg, která toto sklo ve světě s úspěchem prodávala pod značkou Kunckelglas.

Výroba užitkového a dekorativního dutého skla zůstala v polubenské sklárně zachována i po První světové válce. A nejen to. V lednu 1925 se stal zaměstnancem polubenské rafinerie Alfred Kunft, akademicky vzdělaný výtvarník a člen uměleckého sdružení Metznerbund. Jeho prvním úkolem bylo vytvořit kolekci dle aktuálních módních trendů pro riedelovskou prezentaci na Mezinárodní výstavě dekorativního umění a průmyslu v Paříži, která se konala od 30. dubna do 15. října 1925. Pro československý pavilón na stejné akci firma dodala i destičky z rubínového skla, jimiž byl obložen, a darovala skleněnou fontánu zhotovenou podle návrhů etablovaných pražských umělců Pavla Janáka a Jaroslava Horejce.

V roce 1926 byl v Dolním Polubném instalován velký a precizní lis, který znamenal výrazný  posun v možnostech rozvoje výroby kvalitního lisovaného technického, užitkového a dekorativního skla. Mezi firemní zákazníky patřily desítky firem z regionu, které se po polovině dvacátých let 20. století začaly věnovat umělecké krystalerii, často výtvarně inspirované produkcí francouzského sklářského vizionáře René Laliquea. Souběžně však v Jizerských horách vznikalo i svébytné a esteticky hodnotné dekorativní a užitkové lisované sklo vycházející vstříc zejména severoamerické poptávce po zboží ve stylu secese, art deco a funkcionalismu. Největší oblibu z tohoto sortimentu si dodnes udržují především výrobky jabloneckých firem Heinrich Hoffmann a Curt Schlevogt (kolekce Ingrid), které systematicky spolupracovaly s profesionálními domácími i zahraničními designéry. Proslulost si získaly též nápaditým využíváním efektních sklovin imitujících jadeit, malachit, lapis lazuli či slonovinu. Během třicátých let 20. století přišla s vlastními vzory umělecké krystalerie, většinou v podobě stolních svítidel a stínítek s figurálními motivy, i firma Riedel.

Od roku 1928 se v Dolním Polubném též krátce vyrábělo tzv. tango sklo. Pod tímto názvem, odvozeným od tehdy nového módního tance, se skrývají bezbarvým křišťálem vrstvené jasné barevné tóny většinou červené a žluté, ale i zelené nebo modré, často v kombinaci s černou. Z těchto sklovin vznikaly buď solitérní dekorativní předměty, nebo nápojové, dezertní a toaletní soupravy. Tango sklo bylo určeno v prvé řadě pro severoamerické zákazníky.

Světová ekonomická krize sice posílila orientaci polubenské firmy na výrobu technického a speciálního skla s vysokou přidanou hodnotou, duté ani lisované sklo však z nabídky nezmizelo. Naopak nově byla zavedena výroba strojně lisovaných flakónů a toaletních souprav nebo stolních a nástěnných svítidel z litého skla. Dokladem technologické vyspělosti firmy byla například realizace téměř pět a půl metru dlouhého lisovaného reliéfu Země a lidé, kterou navrhl Jaroslav Horejc pro Palác národů v Ženevě.

Jinak tomu samozřejmě bylo po roce 1938, kdy Německo obsadilo československé pohraničí, včetně Jizerských hor, a brzy na to vypukla Druhá světová válka. Nyní museli Riedelové přednostně plnit armádní zakázky, což se týkalo i skláren v Dolním Polubném. Před dekorativním dutým a lisovaným sklem, které se ale v omezené míře stále vyrábělo, dostávaly přednost signální lodní lampy, opticky broušené hranoly do ponorkových a tankových periskopů, skleněné části k nášlapným minám, optické sklo pro zaměřovače a od roku 1944 i radarové obrazovky o úctyhodném rozměru 76 cm x 54 cm, který byl tehdy o polovinu větší, nežli dokázala vyrobit světová konkurence. Významnou roli hrálo ve firemní produkci první poloviny čtyřicátých let 20. století též spřadatelné skleněné vlákno, jež se však zhotovovalo v jiných závodech.

1945 – 1989

Kapitulace nacistického Německa dne 8. května 1945 znamenala nejen konec Druhé světové války v Evropě, ale i riedelovského podnikání v obnoveném Československu. Polubenské sklárny bez omezení a výpadků pracovaly až do dubna, kdy se zastavily dodávky uhlí a sklářských surovin. Dne 24. května převzala vedení firmy na základě dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše č. 5 z 19. května 1945 závodní rada složená z českých zaměstnanců. Provoz byl částečně obnoven dne 30. července a 1. srpna 1945 do čela firmy nastoupil jako národní správce uznávaný sklářský technolog Ing. Stanislav Bachtík, jenž na tomto postu setrval až do roku 1951. Z firmy museli odejít nejen Riedelové, ale i většina českoněmeckých zaměstnanců.

První velká zakázka pro sklárny přišla již v průběhu roku 1945 ze Sovětského svazu, jenž za zboží zaplatil předem více než 36 milionů československých korun. V průběhu roku 1946 se stabilizovala i situace mezi skláři, kde volná místa zaplnili čeští dělníci. Tehdy též v polubenské huti intenzívně pokračovaly práce na vývoji televizních obrazovek a vůbec se zvyšoval – vzhledem k poválečné orientaci československého hospodářství na těžký průmysl – podíl technického skla na úkor tradičního bižuterního sortimentu, krystalerie a dutého skla. Tento stav trval do roku 1952, kdy začal proces delimitace výroby televizních obrazovek a dalších technických produktů do jiných skláren v zemi.    

V průběhu roku 1946 byly všechny československé sklárny, velké rafinerie a bižuterní výrobny v jednotlivých regionech centralizovány do nově vytvořených národních podniků. V Jizerských horách vznikly k 1. lednu národní podniky Sklárny a rafinerie, dříve Josef Riedel Dolní Polubný, Spojené sklárny jablonecké, Jablonecký sklářský průmysl, Krystalerie, Kovová bižuterie, Skleněná bižuterie a Preciosa. Jako centrální řídící orgán sklářského průmyslu bylo v Praze zřízeno Generální ředitelství československých závodů sklářských. Úplné znárodnění a monopolizace exportu skla však nastalo až po únorovém komunistickém převratu v roce 1948.

Slučování firem do výrobních komplexů pod přímým státním dozorem pokračovalo i v následujících letech. Budeme-li se držet událostí, které se přímo dotýkaly polubenské firmy, je nutné zmínit, že již roku 1949 Spojené sklárny jablonecké pohltily Jablonecký sklářský průmysl, aby o dvě léta později vytvořily – společně se státní firmou Sklárny a rafinerie, dříve Josef Riedel Dolní Polubný – nový národní podnik nazvaný Jablonecké sklárny, Dolní Polubný. Roku 1951 tak vznikl dominantní, a téměř monopolní, výrobce technického skla, lisovaného skla, krystalerie, bižuterních tyčí, tyčinek a trubiček v Jizerských horách. Komplex polubenských skláren tehdy tvořily tři závody – Stará huť (výroba lisovaného a strojního skla), Nová huť (duté a technické sklo) a Josefská huť (speciální skla; postavena v Desné roku 1912). Když památkově chráněná Stará huť v roce 1955 do základů vyhořela, vyrostla na jejím místě moderní hutní hala postupně vybavená pásovými a vanovými sklářskými pecemi.

Jablonecké sklárny byly též po celé období socialistického Československa největším výrobcem lustrových ověsků v zemi. Více než polovina jejich produkce se vyvážela do několika desítek zemí světa, monopolním tuzemským odběratelem byl v roce 1947 ustavený národní podnik Lustry v Kamenické Šenově, přímý pokračovatel největší meziválečné výrobní a exportní lustrařské firmy v Čechách Elias Palme & Co. 

Ručně zdobené luxusní duté sklo, které se v Dolním Polubném vyrábělo od roku 1873, z nabídky sklárny zmizelo. Zastavena byla na několik desetiletí i produkce svítidel. Od 1. ledna 1953 byl ale do Jabloneckých skláren začleněn zrušený národní podnik Krystalerie, čímž se značně zvětšilo bohatství předválečných kovových forem pro lisované a lisofoukané zboží, které mohla sklárna využívat. Pocházely totiž ze 73 zkonfiskovaných a znárodněných firem, většinou brusíren a rafinerií skla z celých Jizerských hor, mezi nimiž nechyběly proslulé firmy Josef Schmidt z  Dolního Polubného, Johann Umann z Potočné, Gebrüder Feix z Albrechtic nebo desenské brusírny jabloneckých podniků Curt Schlevogt a Eduard Dressler.

Na jaře roku 1958 se Jablonecké sklárny staly – stejně jako další oborové národní podniky v kraji – součástí Výrobně-hospodářské jednotky (VHJ) Sdružení podniků jablonecké bižuterie (1965 změněn název na Průmysl jablonecké bižuterie, oborové ředitelství; od 1978 Jablonecká bižuterie, koncern, generální ředitelství; od 1988 do 1989 Jablonecká bižuterie, kombinát, generální ředitelství). Řada rozhodovacích pravomocí tak z firmy přešla na VHJ, což v konečném důsledku přineslo na jedné straně možnost velkorysých investici do modernizace provozů, na straně druhé díky prvořadé orientaci na velkoobjemové zakázky postupnou ztrátu pestrosti nabídky. 

Českému lisovanému sklu a krystalerii se po polovině padesátých let 20. století na světových trzích dařilo. Těžiště nabídky Jabloneckých skláren zůstávalo v předválečné produkci drobného užitkového skleněného zboží zdobeného imitací brusu a umělecké krystalerie. Zatímco běžné zboží Skloexport nabízel v kolekci nazvané FEIX (podle významného předválečného výrobce Gebrüder Feix z Albrechtic v Jizerských horách), pro uměleckou a figurální krystalerii byly využívány značky ARS RELIGIOSA a JADE (od šedesátých let 20. století INGRID). Kolekce bývalé jablonecké firmy Curt Schlevogt však doznala značných změn, když do ní byly průběžně zařazovány typově blízké výrobky dalších podniků. Některé předměty, které se před rokem 1945 lisovaly pouze z křišťálu a transparentních sklovin, začaly být nově zhotovovány z opakních sklovin (jade, lapis lazuli aj.), což v mnoha případech značně oslabilo jejich výtvarný účinek.

Místo ve výrobním programu Jabloneckých skláren si však v rámci krystalerie našly i nové vzory. Mezi lety 1957 – 1960 byl jejich interním designérem zkušený sklářský výtvarník Václav Plátek, který navrhl například kolekci popelníků z broušeného, rytého a matovaného skla, oceněných v podstatě na všech velkých výstavách, jichž se současné československé sklo na sklonku padesátých let 20. století zúčastnilo. Nejvýraznějším z těchto úspěchů bylo čestné uznání ze Světové výstavy EXPO 58 v Bruselu. K vidění byly též na výstavě československého skla v Moskvě (1959) a XII. Triennale v Miláně (1960). Vzorování  krystalerie se tehdy věnovali i návrháři Skloexportu, zejména Karel Koňák. Mezi jeho úspěšné návrhy z let 1957 – 1959 patřily popelníčky ve stylizované formě zvířat či drobné svícny jednoduchého funkcionalistického tvaru. Jednotlivými návrhy pro Jablonecké sklárny přispívali i další výtvarníci Skloexportu – Václav Hanuš a Jiří Zejmon.

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století národní podnik Jablonecké sklárny provázely další organizační změny. Nejdříve se součástí firmy staly rafinační provozy Nový Bydžov (1965) a Miroslav (1969) a nový závod ve slovenských Medzilaborích (1971), roku 1972 Dolní Polubný v názvu podniku nahradila Desná v Jizerských horách. S přeměnou národního podniku na koncernový získala firma v roce 1978 převodem ze Železnobrodského skla závod na zušlechťování skleněných perliček v Zásadě. Probíhaly též vnitřní reorganizace – největší z nich v roce 1974 –, takřka nezměněno však zůstalo výrobní portfolio. Až na jednu významnou novinku. Vedle tradičního sortimentu (bižuterní polotovary, lustrové ověsky a dílce, užitkové sklo: strojní výroba – lisování a lisofoukání; ruční výroba – foukaná a předlisovaná krystalerie) podnik začal znovu vyrábět vlastní vzory lustrů a dalších svítidel. Roku 1975 dokonce v Jabloneckých sklárnách vznikl nový typ lustrů, jehož podoba byla podřízena ověskům dominujícím hotovému výrobku. V nástěnných a stolních svítidlech pak firma přišla s lampami, kde se prolínaly moderní tvary korpusů s tradičními lustrovými ověsky. Mezi lety 1971 – 1977 se objem vyrobených lustrů v Jabloneckých sklárnách desetinásobně zvýšil, přičemž takřka 70 % produkce bylo určeno na vývoz.

Interním výtvarníkem Jabloneckých skláren se v roce 1961 stal Václav Hanuš a navrhování krystalerie se věnoval dvacet pět let. Lze považovat za prototyp designéra respektujícího v prvé řadě možnosti sklárny a požadavky trhu. Je autorem stovek návrhů, z nichž mnohé byly komerčně úspěšné na českém i zahraničním trhu. Dokonale znal nejen aktuální designové trendy, ale i výrobní postupy a dokázal nápaditě využívat bohatý sklad předválečných forem, jimiž firma disponovala. Navázal tak na bohatou tradici jizerskohorské krystalerie, kterou se mu nejen podařilo udržet při životě, ale především naplnit novým obsahem a nenechat výtvarně ustrnout. Když odešel do důchodu, nahradil jej Josef Kruml, jenž však už mnoho příležitostí jako designér v podniku nedostával.

Od roku 1989 po současnost

K počátku roku 1989 byly ze státního podniku Jablonecké sklárny jako samostatné státní podniky vyjmuty České perličky, Zásada a Jizerské sklo, Lučany nad Nisou. První z nich v roce 1992 – společně s Desenskými sklárnami v Desné, které se vyčlenily ze s. p. Jablonecké sklárny – založil akciovou společnost nazvanou ORNELA se sídlem v Zásadě. V polubenských sklárnách a zdejší brusírně nadále pokračovala výroba krystalerie. A firma investovala i do vytváření nových vzorů, když pro ni mezi lety 1998 – 2000 navrhl soubor efektních flakónů a žardiniér z broušeného skla designér Rony Plesl. Roku 2000 ORNELA vytvořila značku DESNÁ, kam zařadila úspěšné předválečné vzory umělecké krystalerie. Brzy vznikly též kolekce DESNÁ GALLERY a DESNÁ NEW CENTURY pro limitované edice a moderní design. K výtvarné spolupráci byli přizváni Ingrid Račková a David Suchopárek (studio IRDS), Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová, Jiří Dostál, Vladimír Komňacký i Václav Hanuš. Krátce se v devadesátých letech ORNELA věnovala též výrobě historizujícího foukaného barevného malovaného skla.

Když se v roce 2005 ORNELA stala zakládajícím členem akciové společnosti nazvané JABLONEX GROUP, nebyla to pro další rozvoj výroby krystalerie dobrá zpráva. Nové firmě se nedařilo a v průběhu světové ekonomické krize zanikla. Novým majitelem závodů v Desné a Zásadě se stala jablonecká PRECIOSA, která v roce 2009 utvořila akciovou společnost PRECIOSA ORNELA. Ta v posledních letech začala zákazníkům znovu nabízet tradiční krystalerii a ve spolupráci s externími designéry Jaroslavem Bejvlem ml., Janem Vackem a Martinem Šmídem hledá nové způsoby využití výtvarně-technologického bohatství polubenských skláren. 

Co je krystalerie

Jablonecká krystalerie je světově jedinečným fenoménem, jehož exkluzivita spočívá jak v rovnováze mezi mírou ruční a strojní výroby, tak ve výtvarném zpracování, které této jedinečnosti využívá. Jinými slovy – výjimečnost krystalerie tkví  v tom, že technologickými postupy užívanými při její výrobě lze vyrábět rychleji a cenově přijatelně větší série bez toho, že by byl z procesu vyloučen sklář, a bez toho, že by v konfrontaci s luxusním ručním zbožím srovnatelného typu trpěla kvalita. Není divu, že díky invenci jizerskohorských sklářských technologů, zámečníků, sklářů a prozíravosti místních podnikatelů a obchodníků brzy do značné míry ovládla takto zhotovovanými flakóny, kalamáři, popelníky či stolními doplňky světové trhy.

Vázy Tranformation, lisované sklo, design Jaroslav Bejvl ml.
Vázy Tranformation VH25590 a VH66, lisované sklo, design Jaroslav Bejvl ml.

Více textu

Z výrobního hlediska jablonecká krystalerie vždy těžila a těží ze dvou základních stavebních prvků – kvalitního skla a precizně provedených kovových forem. Již v průběhu 19. století se v Jizerských horách tavilo prvotřídní křišťálové sklo, které bylo možné bez větších obtíží tvarovat jak foukáním, tak lisováním nebo mačkáním. Výrobky se po vylisování ručně brousily nebo pouze přebrušovaly, což umožnilo snížení jejich ceny bez podstatného poklesu kvality.

Vedle broušení patřilo a patří k rafinačním postupům užívaným při zhotovování krystalerie též leštění a matování. Naopak dnes se již téměř nevyužívá dříve relativně rozšířené malování (především zlacení a stříkání barev přes šablonu) a rytí. V nové době se místo toho dostalo ke slovu pískování.

Přestože barevnosti jablonecké krystalerie vždy dominoval především křišťál, běžně se užívaly i transparentní a opakní barevné skloviny. Dnes patří k nejoblíbenějším transparentním barvám fluorescentní uranová žluť (Annenská žluť), ušlechtilá modř, v jejímž ložení nechybí vzácné zeminy (alexandrit), ušlechtilá zeleň a ušlechtilá červeň. Z opakních barev vynikají jade (imitace jadeitu a malachitu) a lapis (imitace lapisu lazuli).

Podle způsobu výroby dnes rozlišujeme dva typy jablonecké krystalerie – broušenou hranovku a lisované sklo. Zatímco první typ je v základu foukaným sklem tvarovaným pomocí kovové formy a následně dále zušlechťovaný, druhý vychází z technologie lisování pomocí forem s razníkem nebo mačkářskými kleštěmi. I v tomto případě je však neodmyslitelnou součástí procesu výtvarný návrh a schopný sklář.

Krystalerii lze rozdělit do tří základních výrobních skupin. První z nich tvoří flakonérie všeho typu, (tradiční výrobní oblasti Josefův Důl – Albrechtice v Jizerských horách – Smržovka – Tanvald), druhou skupinu lustrové sklo (Smržovka, Desensko) a třetí krystalerie obecně, tedy kancelářské sklo (těžítka, kalamáře, pravítka), rozličné drobné dekorativní a užitkové skleněné předměty, ale i nápojové sklo, vázy aj. (Desensko). Zpočátku byly součástí krystalerie i náramkové kroužky – bangle (Janovsko). Ty se ale ještě před koncem 19. století staly díky svému závratnému vzestupu z hlediska odbytu samostatným výrobním oborem.

Kultura stolování

slánky • sypátka • flakony na koření • menážky • dózy na koření a pochutiny (sůl, cukr, hořčice, čaj, želé, med aj.) • dózy na sušenky • podložky pod nůž • příbory • stojánky na párátka • korky se skleněnou úchytkou • podložky • číše a pohárky • karafy (voda, víno, rum, likéry, whisky aj.) • koktejlové a limonádové tyčinky a trubičky

Péče o tělo

flakóny na parfémy • rozprašovače • pudřenky • schránky na hřeben • stojánky na prsteny • toaletní soupravy • kapesní flakónky • stojánky na zubní kartáček • dózy na pudr a lázeňskou sůl • dózy na natron • aromatické lampy

Psací stůl, kancelář a škola

těžítka • kalamáře • pravítka a lineály • stojánky na psací a plnicí pera • podložky pod pera   vymazávače • hladítka • schránky na poštovní známky • stojánky na poznámkové papírky   kalamáře • psací soupravy

Životní styl, volný čas a podnikání

vázy • svícny • schránky a stojánky na doutníky, cigára a cigarety • popelníky • zapalovače a stojánky na zapalovače • reklamní sklo • suvenýry • aranžérské stojánky • maskoty na chladiče automobilů

 Svítidla a díly pro jejich výrobu

stolní a drobná závěsná svítidla • lustrové ověsky a díly • okapní misky pro svícny • technické sklo • sklo do montur

Autor textu: PhDr. Petr Nový

Zavřít

Design Desná

Sklo z Desné

170 LET NA HRANĚ MEZI UMĚNÍM, ŘEMESLEM A PRŮMYSLEM

Protože se Jizerské hory v průběhu druhé poloviny 19. století staly světovým centrem výroby bižuterie, octilo se duté a lisované sklo vycházející z místních hutí neprávem v jejím stínu. Většina běžných užitkových předmětů se v rámci krystalerie stala součástí tzv. jabloneckého zboží, stejně tak jako skleněné náramkové kroužky. Vlastní kolekce foukaného, ručně zdobeného dekorativního a luxusního skla však již od roku 1873 tvořila firma Jos. Riedel v Dolním Polubném. Inspiraci její návrháři nacházeli jak v české sklářské tradici, tak ve sladké Francii, která po desetiletí udávala trendy a styl. Vznikaly tak technologicky náročné a řemeslně dokonale tvarované a dekorované předměty, které si jistě zasluhují pozornost kurátorů, teoretiků umění i sběratelů. Významnými se pro firmu ještě před koncem 19. století staly též elektrická svítidla a lisované sklo.

Více textu

Když byla polubenská firma v roce 1945 znárodněna, luxusní ruční sklo z její nabídky zmizelo, rozvinula se však produkce krystalerie. Nové výtvarné podněty do ní vnesli designéři Václav Plátek, a především Václav Hanuš, jehož cit pro efektní, ale praktický tvar, vynikl jak v lisovaném, tak do kovové formy ručně foukaném skle, tzv. hranovce.

Ani po privatizaci na počátku devadesátých let 20. století snaha o nové vzory skla z Desné nevymizela. Externí návrháři přicházeli s rozličnými koncepty, jak firemní kolekci doplnit o současné trendové výrobky. A tato situace trvá i dnes.    

Sto sedmdesát let nepřetržité tradice výroby skla v Desné, to je sedmnáct desetiletí skleněných příběhů. Vybrali jsme proto právě sedmnáct výrobků z tohoto dlouhého období, abychom ukázali její podstatu a charakter. Všechny pocházejí ze sbírky Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, jež vlastní jak vzorkovnu dutého a lisovaného skla bývalé firmy Jos. Riedel, tak početné ukázky produkce sklárny od konce Druhé světové války po současnost.

Autor textu: PhDr. Petr Nový

Zavřít

Limitované edice výrobků

Popelníky, 1957 - 1958

Popelníky, 1957 - 1958

Design Václav Plátek

+420 488 117 525

Lisované a broušené sklo

Krkonošská 733
468 61 Desná

vaza-hanus_t

Vázy, 1965

Design Václav Hanuš

+420 488 117 525

Sklo foukané do kovové formy a broušené

Krkonošská 733
468 61 Desná

Sklárny v  Desné od roku 2009 vlastní akciová společnost PRECIOSA ORNELA, která začala systematicky evidovat sklad tisíců kovových forem, uložených v areálu polubenské hutě, a dokumentovat jejich stav. Současně se zrodila idea uvádět vybrané vzory, vzniklé po roce 1945, znovu do výroby tak, jako to její předchůdci běžně činili v případě doplňování meziválečného sortimentu. Ve spolupráci zaměstnanců společnosti s designérem Jaroslavem Bejvlem ml. a kurátorem Petrem Novým z jabloneckého Muzea skla a bižuterie vznikl během dvou let projekt trendové limitované kolekce splňující jak současná estetická, tak výrobní a komerční měřítka. Vybráno bylo nakonec pět solitérů či kolekcí z období padesátých až sedmdesátých let 20. století, jejichž autory jsou Václav Plátek a Václav Hanuš. Jde o výtvarně vytříbené nadčasové návrhy, nikoliv o prvoplánové retro konvenující módní nostalgické vlně. Splňují vše, co by současný designový výrobek měl mít. Jsou nápadité a přesto funkční, vzbuzují emoce a vypráví příběhy. Nejen o době, v níž vnikly, a o lidech, kteří tehdy žili, ale i o nás a našem vnímání světa.

O autorech děl

Václav Plátek

(1917 - 1994)

sklářský a bižuterní výtvarník, designér, glyptik, ilustrátor, výtvarný pedagog

Absolvent železnobrodské sklářské školy a VŠUP v Praze (prof. František Kysela, 1935 - 1940). Po roce 1948 zastával post vedoucího výtvarníka postupně v národních podnicích Borské sklo, Železnobrodské sklo a Ústředním výtvarném středisku pro průmysl skla a keramiky. Mezi lety 1957 - 1960 byl interním výtvarníkem n. p. Jablonecké sklárny, pro který navrhoval krystalerii. Po odchodu z firmy působil jako docent na VŠUP v Praze (broušení a rytí skla, glyptika a návrhářství užitkového skla, 1960 - 1977). Roku 1982 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Václav Hanuš

(1924 - 2009)

sklářský designér a výtvarník

Absolvent turnovské šperkařské školy (1939 - 1943) a VŠUP v Praze (prof. Karel Štipl, 1943 - 1949), kde poté působil jako asistent a umělecký aspirant (1949 - 1954). Během studia prošel ateliérem Lobmeyer v Kamenickém Šenově i sklárnami v Josefodole u Světlé nad Sázavou a Rudolfově huti v Dubí u Teplic, kde následně mezi lety 1955 - 1957 působil jako designér. Později pracoval jako návrhář Skloexportu (1959 - 1960), odkud odešel do Jabloneckých skláren, jejichž hlavním výtvarníkem byl až do odchodu do důchodu (1961 - 1985). S firmou a jejími nástupci i nadále spolupracoval a věnoval se též volné sklářské tvorbě. V roce 1993 mu byla udělena cena Masarykovy akademie umění za uměleckou činnost.

Autor textu: PhDr. Petr Nový

Kontaktujte nás

PRECIOSA ORNELA, a.s.

Krkonošská 732

468 61 Desná

 

glassshop@preciosa.com

+420 488 117 525

Kontaktní formulář

Vaše jméno
Email
Text Vašeho dotazu či poptávky: